Category Archives

    Nezařazené

  • All
  • Stěhování

    Opět se Vám hlásíme s naším pravidelným blogem 🙂

    Je to ani ne rok a třičtvrtě, co jsme o sobě naposledy dali vědět. Za tu dobu se toho v Plackovně změnilo poměrně dost. Nejzásadnějším posunem bylo určitě přestěhování do vlastních prostor. To proběhlo v květnu 2018, kdy jsme za pomoci kamarádů, hrubé síly a půjčené dodávky, během jednoho večera nanosili (a hlavně snosili. Sedmdesáti kilový pneumatický stroj a dvě sady matric po 45 kg, byly tou největší lahůdkou) všechen materiál, stoly, police a další propriety, související s plackováním, do naprosto nepřipravených prostor bývalého čalounictví. Nutno přiznat, že jsme to nezprocesovali ideálně. Například vytíženost pražských malířů a řemeslníků jsme trochu podcenili – určitě by bylo snažší dávat dopořádku prázdnou místnost, než vše řešit až za pochodu se všemi věcmi, už nastěhovanými v nové dílně. Nemluvě o tom, že jsme tímto vystavili do patové situace a několik dní nebyli schopni jakkoli pracovat.

    Nicméně po zásahu malíře, uklízečky a deratizačního týmu, se nám podařilo naše současné pracoviště uvést, zhruba po třech dnech, do jakž takž provozuschopného stavu. Od té doby se nám vše podařilo vyladit do pravděpodobně finální podoby, kdy vznikly dvě pracovní sekce: tzv. Zenové místo klidu, kde se tiskne, vyřezává a jsou zde tři stoly s ručními razičkami. Díky tomu, že jsme přesunuli oba pneumatické stroje s kompresory do vedlejší, zatím nepojmenované sekce, se nám podařilo srazit úroveň hluku u počítače z cca 110 dB ( podle tabulek odpovídá „Hlasité obráběcí stroje, kovárna kotlů“) na příjemnějších 80 („Tunel metra“). Administrativa či příprava grafiky se tak stala o poznání příjemnější.

    Z předchozího textu je možná jasné, že další změnou k lepšímu je rozšíření výrobní kapacity, jak po materiální, tak lidské stránce. V době, kdy jsme psali druhou část blogu, jsme měli dva ruční stroje, jeden poloautomatický a v jednu chvíli jsme pracovali maximálně tři. V současnosti máme tři ruční a dva poloautomatické, tzn. Šest pracovních pozic včetně počítače. Ty se přes léto docela dařilo zaplňovat, v průměru nás tu teď je cca 3,65 denně:) Tomu odpovídá také objem práce, který je zhruba třikrát vyšší než v době před stěhováním.

    Prakticky poslední věcí, která nás malinko trápí a bojujeme s ní vlastně od úplného začátku je tisk. V současnosti na tom mohutně pracujeme a vše vypadá, že je na dobré cestě. A pokud vše vyjde v nadcházejících měsících nás v tomhle směru čeká celkem zásadní krok, doufejme k lepšímu.

  • Krušné začátky část 2.

    V minulé části psal Michal hlavně o tisku a výrobě už natištěných placek. Vynechal jednu z mých nejhezčích vzpomínek, kdy jsme možná i více než rok nebyli schopní přidělat stroj ke stolu. Člověk tedy musel tu zmítající se mechanickou bestii držet u výroby ručně, aby různě neujela – navíc se vyrábělo na mém studentském stole, který se děsivě prohýbal. Později jsme už měli normální pracovní stůl, ale pouze pro jednoho – druhý pracoval tzv. na “hanbě” v rohu pod schody a díval se u toho do zdi, což mi do dneška přijde dost komické. Byl to pak takový trochu tichý zápas o to, kdo si tam půjde sednout a trpět.

    Pro mě ale největší výzva tkvěla v grafické přípravě zakázkových motivů. Ani jeden jsme se s žádným grafickým programem nikdy nesetkali, vzpomínán tedy na naprosto zoufalé momenty, kdy jsem tiskl třeba 30 stránek po sobě, protože jsem pole oka odhadoval správnou velikost pro výrobu.

    Objev možnosti vytvoření vnitřní kontrolní kružnice (dnes už máme v šablonách) byl pro nás tedy docela velkou zlomovou událostí. Postupně jsme pak alespoň trochu vylepšili naší “pracovnu”. Pořád pracujeme z bytu, ale ve svých kutilských návalech jsem koupil vrtačku, další 2 stoly a všechno jsme to k sobě přidělali… I když uznávám, že 3 stejné stoly by byly lepší, pořád je to velký krok kupředu. Také jsme sehnali další monitor !

     

    Tohle všechno ve výsledku vlastně znamená, že dnes můžeme sedět vedle sebe a u práce se společně dívat na filmy, seriály a ani jeden se nemusí dívat do zdi. Což je fajn. Stále ale přetrvává jedna zásadní drsňárna – jsme v 5. patře bez výtahu, pro všechen materiál běháme do sklepa a stejně tak předáváme osobní vyzvednutí. Snažíme se na to alespoň trochu nahlížet jako na nějakou sportovní záležitost, ale pokud si někdy najdeme nějakou pracovnu, asi by to bylo docela fajn :] V době psaní k nám po moři putuje nový, poloautomatický stroj na výrobu několika kusů placek najednou, což by nám mělo dost ulehčit a zefektivnit práci. Bojíme se asi tak stejně, jako se na to těšíme. Ale hlavně že se to všechno někam pomalu hýbe:)